Proti vládě kapitálu: Osobní reportáž z demonstrace „Za důstojnost, bydlení a příjem“

Z pondělního pochodu za důstojnost, bydlení a příjem ve mně zůstávají pozitivní dojmy. Více než 300 lidí mi dodalo pocit, že nejsem sama se svým zoufalstvím a naštvaností na systém, který chrání zisk a privilegia bohatých a na druhou stranu není mnohdy schopen zachránit životy těch dole; stačí se podívat na počty sebevražd kvůli exekucím nebo na předčasná a často násilná úmrtí lidí bez domova. Náš pochod samozřejmě nemohl tuto situaci změnit, byl toho dne ale jediným silnějším projevem nesouhlasu se stavem současné společnosti. Je důležité, že jsme toho dne byli v ulicích; už jen proto, abychom ukázali, že tady jsou lidé, kteří jen tak snadno neskousnou do všech stran hlásanou bezalternativnost současného systému a kteří jsou schopní spolupracovat v širší platformě (její součástí byli jednotlivci i členové a členky ČSAF, VAP, SOCSOL a INR).

To, že se informace o pochodu neobjevily v žádných mediích, určitě souvisí s tím, že se ten den konalo hned několik větších akcí, stejně tak to ale poukazuje na fakt, že bezkonfliktnost pochodu neplnila stereotypní představu o vždy „řádících extremistech“, kterou by o nás mainstreamová media ráda šířila. Pokud by totiž zájem projevila, musela by si na demonstraci všimnout rodičů s dětmi i starých lidí, barevně oblečených účastníků, lidí bez domova skandujících slogany za právo na bydlení či stavebních dělníků zdravících protestující zdviženou pěstí. Od začátku na Náměstí Republiky přes zastávky u symbolických míst jako jsou Česká národní banka či před léta nevyužívaným domem ve městě s tisíci lidí bez domova nebo před policejní stanicí až po budovu pražského magistrátu by si novináři mohli poslechnout proslovy o zhoršujících se pracovních podmínkách, spekulacích s nemovitostmi na úkor chudých, diktatuře kapitálu nebo represivní politice, která drží celý systém pohromadě. Stejně tak by ale mohli pozorovat zvláštní kontrast mezi nenávistnými reakcemi a nepochopením v „zóně oslav“ na Národní třídě (jež evidentně vycházely z mylného přesvědčení, že kritika současného režimu znamená obhajobu toho minulého), napříč kterou vedla trasa našeho pochodu, a mnoha naopak souhlasnými reakcemi mimo ni.

Když jsem se vrátila v pondělí večer domů, hodně jsem přemýšlela obzvlášť nad těmi negativními. Co nutí tolik lidí tak silně věřit, že kapitalismus a neoliberalismus jsou jediným možným uspořádáním, ve kterém může fungovat demokracie, když ve skutečnosti kapitál ničí jakkoliv organizovanou vládu lidu? Proti-demokratické extremisty hledejme v Evropské komisi, Mezinárodním měnovém fondu nebo Evropské centrální bance. Obvykle nenosí kapuce a šátky, ale drahé obleky, spekulují na burzách či vyjednávají za zavřenými dveřmi dohody o volném obchodu (jako je tomu nyní s TTIP). Nejsme to my, kdo útočí na lidská práva ideologií (a politickou praxí) ve stylu, „kdo nepracuje (rozuměj za jakýchkoliv podmínek a platu), ať nejí“ nebo když nechává lidi pojít venku na mrazu. Přesto si myslím, že nálada ve společnosti se mění. Se stále citelnějšími dopady kapitalismu chápe stále víc a víc lidí, že neexistuje alternativa k hledání alternativ k současnému systému, abychom se vůbec na sebe mohli podívat do zrcadla. Pondělní demonstrace pro mě byla vykročením správným směrem. Doufám, že neskončí u pouhého vykročení...