2h.bloguje.cz: Polemika s taktikou nenásilné blokády neonacistického pochodu Brnem

 V rámci diskuze o taktice antifašistických blokád přinášíme polemický článek z pera radikálního antifašistického aktivisty Jana Hanuše. Přestože s některými myšlenkami článku souhlasit nemusíme, daří se autorovi poměrně přesně vystihnout některé důležité problémy, které trápí širší českou antifašistickou scénu:

(originální článek s možností diskuze najdete zde)

S vámi my nehrajem, vy nám to kazíte!

Anarchistickými webovými stránkami proběhla pozvánka na blokádu prvomájového neonacistického pochodu v Brně. I mně dorazil mail s prosbou šíření této pozvánky... Ale slovo nenásilí, dominující zmíněné pozvánce i webu, mě donutilo k zamyšlení.

Operovat s (ne)násilím bez kontextu je vždy ošemetné. V první řadě jde hlavně o klacek korporátních médií, snadnou nálepku určenou pro realizaci taktiky „rozděl a panuj“: jsou tu ti hodní, se kterými se dá mluvit a ke kterým se občas přidají i ti slušní (Kocáb a Liška) a ti zlí, kteří vám to kazí. Taktika klínu, rozdělující jakékoliv sociální hnutí na dvě části a zasévající mezi ně zcela nesmyslné spory o to, která část to té druhé kazí, není nějak nová. I u nás s ní mají aktivisté a aktivistky dlouhé zkušenosti, sahající minimálně až k protestům proti zasedání MMF a SB v roce 2000 v Praze. Zdaleka to není české specifikum a je pravda, že trvalo roky, než se na ni hnutí naučilo reagovat, ale tam, kde se to povedlo, vítězíme (za příklad mohou sloužit právě blokády neonacistických pochodů v Drážďanech, ale o tom dále).

Tento uměle vytvořený klacek je už v samotném názvu brněnské akce používán odpůrci neonacistů na jiné odpůrce neonacistů. V logice policie a korporátních médií je situace jasná: nenásilný demonstrant je ten, který nás poslechne a nechá nácky mašírovat, násilná je ta demonstrantka, která dělá problémy.

Navíc celá otázka (ne)násilí přímo láká k otázkám. Dá se spořádaný mašírující čtyřstup neonacistů romskou čtvrtí označit jako nenásilný? Jak asi vnímá podobné protiromskými slogany hřímající marše třeba mladá romská holčička, které málem upálili sestřenici? Není tohle násilí? Není kámen letící vstříc takovému shromáždění vlastně aktem nenásilí, zcela legitimní sebeobranou? Je nenásilím ustoupit náckovi s klackem v ruce, který, až projde okolo vás, zaútočí na někoho, kdo luxus vybrat si, zda se bude nebo nebude bránit, nemá? Je nenásilím přihlížet v lidském řetězu neonacistickému pogromu? Jak lze mluvit o nenásilí tváří v tvář policii, jediné skupině, která v podobných situacích zcela otevřeně disponuje všemi druhy zbraní, od teleskopických obušků přes bodné zbraně po zbraně střelné?

Drážďanská inspirace?

Organizátoři a organizátorky akce se podle vlastních slov inspirují dá se říci už kultovními protiakcemi v Drážďanech: „V jiných zemích podobný záměr neonacistů vzbudil reakci široké veřejnosti a do cesty se mu postavily tisíce lidí,“píší s hypertextovým odkazem na korporátní zpravodajství, které celou drážďanskou blokádu přebarvilo na kocábovsko-havlovský happening s živým řetězem.

Jenomže, pokud se máme inspirovat akcemi v Drážďanech, musíme se na ně podívat komplexně. A tvrdit, že tisíce neonacistů zastavil spíše symbolický lidský řetěz, notabene vytvořený docela daleko od místa, kde se neonacisté sešli, je stejný nesmysl jako tvrdit, že ho zastavilo pár set radikálů a radikálek s Molotovy.

Z mého pohledu je to sice smutné, ale je potřeba si to přiznat. Radikální antifašistické hnutí nemá sílu – a to nejen v našich podmínkách, ale téměř kdekoliv – na to, aby neonacistům reálně znemožnila jejich veřejné akce. Nevybavuji si nyní přesně, který neonacistický pohlavár je autorem následující filipky, která naneštěstí přesně shrnuje stav věcí: „Kdykoliv, když křičeli no pasaran, jsme my vždycky prošli.“

Militantní aktivity umí znepříjemnit náckův život, neumí mu ale sebrat živnou půdu a neumí ani zastavit policejní kordony. Teprve když se na ulicích při protestu sejde kritická masa lidí, je reálná šance na zastavení veřejné neonacistické akce.

Ale je to jen šance, která zůstane nevyužita při nesplnění druhé podmínky. Ani tisíce lidí v ulicích žádný pochod nezastaví, pokud budou všichni z nich nenásilní. O tom, jak dopadnou nenásilné blokády, jsme se mohli na vlastní kůži přesvědčit nedávno v Novém Bydžově a Krupce. Policejnímu útoku nezabránilo ani probíhající „náboženské shromáždění“. A nezabránilo mu proto, že se policie jednoduše neměla čeho bát. Taktická rovnice k vyřešení byla překvapivě jednoduchá: párminutový razantní zásah = vyčištění trasy pochodu neonacistů = žádné problémy.

Teprve neznámá militantního odporu přidělá vrásky na čele řešitelů taktických rovnic. Zásah = pouliční bitva = chaos v ulicích a pokračování bitek už kromě možných zranění na straně policie znamená hlavně to, že situaci snadno vyřešit nejde. A že možná nejlepší řešení pro ty, jejichž práce je „udržet veřejný pořádek“ je pochod neonacistů odklonit, zkrátit nebo raději vůbec neumožnit.

Nemluvím zde o liškovském bezzubém apelování na rozpuštění shromáždění neonacistů s poukazem na paragrafy a ústavu. Policie je prostě a jednoduše síla, se kterou musíme na ulicích počítat. A na rovinu: tohle klání vyhrají velmi pravděpodobně ti, kteří dovedou svou taktikou policii lépe využít (těch několik málo vítězství antifašistických sil v ČR bylo právě výsledkem takové taktiky). Blokáda jakéhokoliv neonacistického pochodu nebude automaticky úspěšná tehdy, kdy naplníme potřebnou kvótu a a na ulicích bude stejně/dvakrát/desetkrát více odpůrců neonacistů, ale teprve tehdy, kdy protiakce zvolí takovou taktiku, že donutí policii nácky zastavit (a ti se budou bát vyrazit někam na vlastní pěst).

Nikoliv nezbytně spolu, ale alespoň vedle sebe

Když se podíváme zpátky do Drážďan, vidíme, že blokáda byla úspěšná právě díky různosti taktik. Militantní black bloc bombardující útočící policii Molotovy spolupůsobil vedle davu mladých zelených, obsazující v sedě strategické křižovatky a koneckonců i těch zprofanovaných lidských řetězů.

Blokáda v Drážďanech uspěla díky tomu, že programově vsadila na různost taktik a přístupů. Nedělala mantinely a neříkala, kam už ne. Organizátorky a organizátoři pouze vytyčili cíl, kterým bylo zablokování pochodu, a poskytli příslušnou infrastrukturu (legální místa srazu, infopointy atd.). Aktivitu nechali na jednotlivých skupinách, které si v tichosti rozdělili prostor. Platilo jen jediné pravidlo: jednotlivé skupiny si neházejí klacky pod nohy a veřejně se nekritizují (a to třeba ani na přímou žádost novinářů či novinářek). Zkušenosti nejen z Drážďan, ale i z jiných úspěšných akcí ukazují, že právě tohle je klíč. Asi bych ho nenazval přímo spoluprací, snad by byl lepší výraz spolupůsobení.

Kterou cestou?

Pokud organizátoři a organizátorky z Brna dopředu říkají, že blokáda bude nenásilná, jakoby mezi řádky psali: přijďte si pro nás, budeme snadným soustem. A to jak pro policii, tak pro neonacisty. Pokud odhlédnu od toho, že tím přistupují na hru korporátních médií a ani náznakem se neptají, co je to násilí a kdo a proč ho definuje, tak tím dopředu říkají, že jejich úmysl není vážný, je jen symbolický a naneštěstí nebude úspěšný.

Můžeme si osvojit mentalitu vítězů nebo mentalitu poražených. Nenásilný přístup je jistě dobrý k burcování svědomí a vytváření symbolických obrazů dobře prodatelných do televize a dalších korporátních médií: zlá policie, bezzubé zákony, hodní antifašisté a antifašistky... Nikdy ale nevedl a nejspíše ani nepovede k vítězství, k naplnění cíle akce, k úspěšné blokádě.

Přístup bez umělých mantinelů, směřující k reálnému zablokování pochodu, může také vést k porážce, o tom není sporu. Navíc není tak čistý na první pohled a plodí složitější otázky k vysvětlování. Nutí ponořit se hloub a nestavět na symbolice obrazu, ale na vysvětlování reálných nebezpečí neonacismu a důležitosti důvodů, proč se proti němu stavět. V debatě nás staví před nutnost zodpovídat nepříjemné otázky a vysvětlovat, proč ti lidé v kuklách stavící barikády nejsou stejným nebezpečím jako spořádané čtyřstupy křičící Čechy Čechům. Ale v dlouhodobém horizontu tento přístup minimálně může vést k vítězství – existují reálné příklady toho, že funguje. Kterou cestou chceme jít?